Pomáhám a podporuji

---

Proč podporuji Nadační fond Krtek?

Je vám něco přes 20 let. Jste plní elánu, máte své sny a na ně směřujete veškerou svou sílu. V práci sršíte energií, dáváte jí 100 %. Vaši nejbližší přátelé fungují stejně.

Náhle se jeden z nich ztiší, zjemní a vás začne zajímat, co zapříčinilo podezřelou rozvážnost a zdánlivý pokoj. Váš přítel je nemocný. Bohužel tentokrát žádným běžným nachlazením. A tak bary vyměníte za čekárny v nemocnici. V průběhu jeho léčby nahlédnete do celého procesu péče o pacienty. Potkáváte lékaře a zdravotní sestry, jejichž charaktery by měly zdobit plátky novin. Snad by se pak stala laskavost součástí naší společnosti. Nahlédnete do podpůrných programů, které vnáší naději a úlevu jak pacientům, tak jejich rodinám.

Jste mladí a tak nepřipouštíte možnost konce…

Od té doby uplynulo mnoho let. Mým současným přáním je “happy end” pro ty, kteří dnes čelí obdobně náročné situaci.

Proto s úctou a pokorou podporuji Nadační fond Krtek.

---

Proč podporuji Banát?

O Banátu, českých vesnicích v Rumunsku, jsem slýchávala léta. Místo, kde se zastavil čas a kde má člověk pocit, že na chvíli žije dětství své babičky se do mého života nakonec vrylo víc, než jsem kdy čekala.

Louky plné květů, dobytek na pastvě a lidé s otevřeným srdcem, připraveni kdykoli si vzájemně pomoci.

Každá mince má však 2 strany

Končily letní prázdniny. Já se vrátila z Montessori cesty v Itálii a chystala se na poprázdninové setkání s přáteli. Kamarád Honza se právě vrátil z festivalu Banát a vyprávěl své zážitky. Ze všech veselých historek mě však zaujala nepatrná vsuvka, že české děti v Banátu nemají ani dlouhodobé učitele, jen stážisty, natož vhodné školní vybavení. Po zádech mi projel mráz. Hned jsem se začala zajímat, jak těmto dětem pomoci.

Při první příležitosti jsem poslala alespoň školní potřeby, o které žádal tamější učitel. Pokračovala jsem dárky pro kroužky a volný čas dětí. Školy i některé místní učitele jsem osobně navštívila. Zpět do Česka jsem se vrátila s přáním pokračující pomoci.

Ráda bych přivezla do Banátu další potřebné vybavení a proškolila spolu s kolegy stabilní učitele, kteří zůstanou žít v Banátu, a stanou se součástí úžasného společenství našich krajanů.

Jsem přesvědčena, že české děti by měly mít stejné podmínky vzdělání, bez ohledu na to, zda žijí v ČR nebo Rumunsku. Stále jsou naší součástí. Věřím, že banátským maminkám tak alespoň trochu ulehčím od obav z budoucnosti svých dětí.